Tarot

Tarot  je orákulum, které se bohužel často staví na roveň s vykládáním karet. A protože to se vedle čtení z kávové sedliny a jiných jarmarečních zábav nikdy netěšilo velké úctě, dalo si jen málo jedinců práci s hledáním kořenů tarotové symboliky nebo dokonce s jejich zkoumáním. Karty měly téměř ve všech dobách tak špatnou pověst, že by se učenci pouze zesměšnili, kdyby se jimi vážně zabývali.

Proto jen nemnozí znají hloubku, ve které tarot sděluje archetypické pravdy. A tvrzení, že karty skrývají životní moudrost, vyvolává u většiny lidí údiv, ale často i soucitný úsměv.

Na rozdíl od astrologie, která se sebevědomě opírá o 5000 let starou tradici, kdy se jí zabývaly elity různých národů (nehledě na posledních 300 let), není něco podobného o tarotu známo. Domněnky, že se i u tohoto karetního orákula jedná o prastarou tajnou tradici, jejíž kořeny sahají až do starého Egypta a která pronikla na veřejnost až ve 14. století, byly sice vysloveny opakovaně, nicméně se je dodnes nepodařilo nějak doložit. Artur Edward Waite, významný odborník v této oblasti, který na začátku 20. století navrhl dnes nejoblíbenější karty, k tomu rozhodně poznamenal : „Před 14. stoletím tarot opravdu nemá žádnou tradici“.

Úctyhodně staré hvězdopravectví  tedy nabízí mnohem víc. Podobné lze tvrdit i o čínské orákulu I-ťing. Je známo, že se jím zabýval i slavný Konfucius a doplnil tuto knihu, jednu z nejstarších, vlastním výkladem. Od 20. let, kdy tyto texty znovu objevil a přeložil známý sinolog Richard Wilhelm, fascinují slavné osobnosti, jako byl Carl Gustav Jung, Herman Hesse, Marie-Louise von Franzová a lama Angarika Govinda, kteří stejně jako spousta jiných dokázali ocenit nevyčerpatelnou moudrost této knihy proroctví.

Dnes se klidně můžete nechat okouzlit tím, co k nám přichází z exotických dálek a těší se pověsti vznešené moudrosti. Ale vážně se zabývat tímto tématem, které je u nás z mnoha důvodů přehlíženo, už není tak snadné.

A proč se tedy tarotem zabývat ? Tarot   na 22 kartách Velké Arkány vyjadřuje archetypy životní cesty, někdy nazývané „hrdinova cesta“. Jedná se o nejstarší příběh světa, který je vetkán jako základní osnova do mýtů, pohádek a legend, vyprávějících, jak se někdo vydal do světa, aby dokázal něco velkého. Tvoří pozadí všech takových příběhů, které byly až do dnešního dne znovu a znovu vyprávěny ve všech řečech a kulturách pod těmi nejrůznějšími názvy. Spíše tyto příběhy vyjadřují bezprostřední vědění duše – dalo by se říci, to, co si přinesla sebou. Neboť tento nejstarší příběh světa je současně příklad, podobenství lidské cesty životem. Proto je tak napínavý a musí se stále opakovat, abychom nikdy nezapomněli, proč jsme na zemi a co zde máme vykonat.

Můžeme děkovat hlavně švýcarskému psychologovi C. G. Jungovi za srozumitelné vysvětlení : motivy této tradice jsou zřejmě uloženy v duši každého jedince. Na duševní úrovni máme všichni něco společného, Jung to nazval kolektivním nevědomím. Na této úrovni, společné všem lidem, působí archetypy, praobrazy lidské duše. Jsou to obrazy, které jsme si přinesli, které máme automaticky k dispozici a nemusíme je v životě nabývat prostřednictvím zkušeností.

Na počátku (a konci) hrdinovi cesty stojí  karta Velké Arkány – Blázen. Blázen má být tím hrdinou, jemuž se podaří velké dílo ? Hrdina v dnešní společnosti je přeci odvážný, silný, neomylný, chytrý a je obklopen aurou věčného vítězství. Dřívější hrdina však nebyl – alespoň na začátku své cesty – nijak zvlášť odvážný, silný nebo šikovný. Naopak, je většinou nejmladší, tak trochu hlupáček a naivka, kterému se však podaří dojít k cíli. Nestará se o to, jestli je něco dokonalé nebo se to podaří bez chyby, vesele zkouší vše nové bez strachu, že by se mohl ztrapnit, zesměšnit, že by mohl zklamat. Tato otevřenost bez předsudků je bezpochyby nutná, když se chce člověk naučit něco nového, proto Waite nazval tuto kartu „duch hledající poznání“.